Tam, kde slyšíš jen svůj vlastní dech, křupavý sníh pod lyžemi a uřvaného bělokura „ripor“, který dotváří přirozené prostředí oblasti, jinak naprosté ticho. Dokonce i pejsci splynuli. Klid na duši, žádné spojení s okolním světem, pouze my a potřebná výbava na přežití. Zřídka jsme někoho potkali.

Sever je mimořádné místo, které stále dokáže nabídnout pocit naprosté svobody daleko od civilizace. Místo, které je čisté a mírumilovné.

V první polovině dubna jsme na lyžích přešli národní park Padjelanta. Je to největší NP Švédska a v sámštině Badjélanta znamená „horní země„, čemuž naznačuje i samotné geografické rozložení oblasti a ve skutečnosti se jedná o vysokohorskou planinu Skandinávského pohoří. Zvlněný terén Padjelanty lemují ostré vrchy NP Sareku a Norska. NP Padjelanta se také vyznačuje bohatým říčním systém a obrovskými jezery Virihaure a Vastenjaure. Národní park je dosud považován za nedotčenou oblast Evropy, nicméně již po staletí je obýván domorodými Sámi. Proto byla tato oblast uvedena na seznam světového dědictví UNESCO. V současné době jsou sámské vesničky během zimy neosídlené a vrací se až s příchodem jara, kdy Sámové rovněž zahajují pastvu soba polárního a následné označování mláďat.

Prošli jsme zimní trasu Padjelantaleden. Ta začíná ve vesničce Kvikkjokk a končí v Ritsem. Nebo naopak. To záleží na tobě. My se rozhodli jít spíše tím méně populárním směrem. To je z jihu na sever. Máš tak sluníčko v zádech, vítr ve tváři. A proč tímto směrem? Přirozenější je mi směřovat na sever a pokud chytneš fakt pěkné počasí, tak je celkem prima, když ti celou dobu sluníčko nemíří do obličeje. A stejně jsme se opálili/spálili. Slunce bývá touto dobou (v dubnu) velmi ostré. No, ale má to i další velmi podstatné výhody, které člověk ocení právě, když tuto trasu zažije. Tak dočti do konce. 🙂

Tím, že se mnou šel Brock a pak se k nám přidal kamarád s jeho dvěma pejsky, tak bylo nutné předem vůbec zjistit, zda s nimi v tuto dobu do národního parku můžeme vstoupit. Ve Švédsku totiž mohou být určité restrikce a ne všude a vždy, je možné je vzít s sebou. Pro NP Padjelanta platí, že od 1. ledna do 30. dubna jsou psi povoleni, ale pouze na vodítku. Vždy je dobré, si aktuální informace ještě ověřit. Po zbytek roku je přístup se psy zakázaný, kvůli pastvě soba polárního.

Duben a začátek května (záleží ale na aktuálních podmínkách a roce) je v podstatě nejlepší období pro zimní radovánky v horách za polárním kruhem.

Padjelantaleden je zhruba 150 km dlouhá trasa. Jak už jsem zmínila výše, tak jsme začali ve vesnici Kvikkjokk a prvních zhruba 7,5 km jsme absolvovali po řece Tarraätno, kudy vedlo i spoustu stop od skútrů. Značená cesta jinak vede podél řeky, ale pokud je možnost následovat zamrzlou řeku, je to jednodušší. Po překročení hranice národního parku Padjelanta stopy od skútrů velmi pravděpodobně zmizí. Je to z jedno z dalších pravidel. Pro normální smrtelníky je využívání skútru v národních parcích zakázáno. S čím nemůžu než souhlasit. Jediní, kteří mohou skútr využít jsou Sámové, což jim v dnešní době usnadňuje dopravu do osad.

Cestu jsme tedy tak nějak intuitivně volili podle pocitu a oka, samozřejmě s pomocí mapy. Někdy jsem chytli zimní značení, někdy nějaké staré zavanuté stopy od lyží/skútru. To je například pro pejsky mnohem snazší stopu následovat, nežli ji volit. Pokud není stopa, rychleji se unaví a je to pro ně krapet náročnější, ale zároveň je to větší zábava. To samé se v podstatě děje i se spřežením. Vůdčí psi se o něco rychleji unaví (myšleno hlavou), než když mají trasu danou. Ale to si myslím, že pocitově můžeme také rozeznat. Když dlouho a neustále hledáme cestu a směr. No každopádně se to tak různě střídalo, takže asi „značka ideál“.

Noci jsme trávili převážně ve stanu. Stan jsme měli pro tři osoby a vešli jsme se tam dva + tři pejsci. Zaručeně není zima. 🙂 V místě předsíňky jsme vždy vykopali asi půlmetrovou prohlubeň, díky tomu jsme se mohli pěkně posadit (jako na židli). A zároveň jsme ji využili na odložení batohů a brašen. Taková vychytávka se velice osvědčila.

Stále byla zima, všechno zamrzlé, ale některé řeky byly místy otevřené, takže jsme se vždy snažili hledat místo na nocleh u vody, kde jsme si mohli docela pohodlně vodu nabrat a nemuseli tak zdlouhavě vařit ze sněhu. Přeci jen ještě obstarat vodu pro tři psy, na vaření i pití, to bylo jednodušší. Někdy bylo obtížné se k vodě dostat, tak jsme si sestrojili imitaci naběračky z hůlky a misky. No, poradíš si. 🙂

Zvířátek jsme moc nepotkali, kromě toho uřvaného bělokura (ripor), ale jinak stop jsme viděli poměrně hodně. Hlavně od lišky a pak taky od rosomáka sibiřského (fotka stop na druhém snímku).

Dvakrát jsme přespali v útulné kabině. Každých cca 20 km je síť chat od Laponia turism. Tu provozují členové horských sámských vesnic a provoz chat je zcela závislý na poplatcích za ubytování, nespadá do toho žádná podpora grantů ani státu. Celou zimu je tedy přístupná jedna menší chata s palivem, dřívím apod. Platba probíhá online. V letní sezóně jsou pak otevřené všechny chatové kempy, ve kterých přebývají i správci. Ti jsou komukoliv nápomocní, se snahou rozšířit povědomí o sámské kultuře. Často je možné zakoupit i základní sortiment potravin.

STF je švédská turistická nezisková asociace a provoz chat funguje téměř podobně. Na stránkách STF také doporučuji hledat podstatné informace dané lokality. Po celý rok STF asociace poskytuje vždy otevřenou jednu část chaty (místnost), nebo menší chatu pro kohokoliv, kdo vyhledává úkryt. Dříví a plyn k dispozici. Platba online. Hlavní otevírací doba je rozdělena do dvou sezón, během kterých na chatách přebývají správci. Zimní sezóna je od konce února do konce dubna (začátku května). Letní sezóna pak od poloviny června do poloviny/konce září. Otevírací doba je trochu přizpůsobená dané lokalitě (rozdíl mezi jižnější částí a tou za polárním kruhem). Na všech STF chatách jsou psi vítání a velmi často je právě přímo vyhrazený pokoj pro psy. Můžeš se za poplatek stát členem STF a ceny za ubytování jsou pak o mnoho nižší. (Je to podobné jako na chatách v Rakousku, které jsou členem Alpenvereinu.) Pokud jsi členem STF, sleva se nevztahuje na chatovou síť od Laponia turism.

Pulku (sáňky) jsme měli jednu. Mělo to výhody i nevýhody. Nevýhoda asi ta, že byla zbytečně těžká, ale zase si jeden z nás na půl dne mohl odpočinout, to bylo fajn. Oba jsme pak ještě měli batoh kolem 35 l. Pády byly a to hlavně skrz počáteční nedokonalou synchronizaci s Brockem. Občas stačila i malá nerovnost, nedej bože kopeček a jakmile Brock zatáhnul jinak a já taky zabrala v jiný moment, tak tě to prostě převáží. No byla sranda, ale postupně jsme to vypilovali. Do prudkého kopce pak bylo někdy lepší lyže sundat. Samotná pulka jinak byla super, vůbec se nepřeklápěla. Měli jsme ji půjčenou a bylo fajn nějaký typ vyzkoušet, než si člověk pořídí svoji. Jednoduchá, lehká a stabilní. Určitě doporučuji investovat do táhel. To je z celé této výbavy nejdražší, ale vyplatí se. Někteří používají pouze lano, ale není to úplně ono, hlavně z kopce je to celkem nebezpečné a více cestuje ze strany na stranu. No a pak už jen nějaký ten odolný vak.

Zhruba posledních 40 km tě čeká úsek s nádhernými výhledy na impozantní horu Akka, která se přezdívá „královnou Laponska“ a jedná se o pátou nejvyšší horu Švédska. Doporučuji tak strávit poslední den v okolí, buď pod stanem nebo přímo na STF chatě Akka, která nabízí i saunu právě s výhledem na Akku. Třešničkou na závěr výletu pak byla ještě polární záře, která krásně tančila po obloze. Poslední den dopoledne tak člověk ještě může strávit kolem chaty. Jen tak odpočívat a nasávat okolní atmosféru před posledním úsekem přes velké jezero Akkajaure. Je důležité nepodcenit včasný odjezd/odchod. Je to sice 13 km z chaty do Ritsem, ale zamrzlé jezero s navátým sněhem není úplně „easy“, nečekejte pohodlnou rovinku, ale naopak docela „wild“ prostředí. Terén je zvlněný. Tím, že jsme měli pejsky, tak tempo nebylo úplně pomalé, ale nakonec jsme jediný autobus museli dobíhat. Naštěstí jsme to ale stihli. V Ritsem k autobusu je to pak ještě do kopce a zastávka je u stanice Fjällstation.

Cestu do Kvikkjokku jsme absolvovali tak, že jsme jeli kamarádovým autem z Luleå do Jokkmokku, tam jsme si přes facebook sehnali jednu slečnu (studentku), která s námi jela do Kvikkjokku a tím samým vozem odjela zpět do Jokkmokku a tam ho nechala zaparkované. Samozřejmě jsme ji přispěli za ochotu a čas. Při cestě zpátky musíš stihnout jediný autobus ve 13:20 z Ritsem do Jokkmokku, ještě s jedním přestupem. Cesta z Ritsem je tak hrbolatá, že ten mikrobus jede hrozně pomalu a navazující bus z Gällivare do Jokkmokku prostě nestihneš. Tak musíš čekat dalších asi 40 minut, což není tak hrozné. No a taky není pravidlem, že ten autobus zastaví, takže ideálně musíš mávat. Zastávka je v protisměru, tak ať tam neplašíš jako my, kde teda vlastně máme stát. No a pak už pohoda, auto na nás v Jokkmokku počkalo, vše jsme naložili a odjeli zpět do Luleå.

Zajímavosti a tipy:

• V dubnu až do první poloviny května jsou za polárním kruhem stále skvělé podmínky pro zimní aktivity. V případě, že potřebuješ přejít zamrzlé jezero, ale už si nejsi jist, zda je to stále bezpečné, tak si všímej, zda přes jezero vedou tyče, které značí směr. Pokud jsou, je to určitě dobrá známka. Pokud už ale nejsou, tak nechoď, správci už je odebrali – pravé jaro už je za dveřmi a riziko propadnutí je již značné. Všímej si samozřejmě i okolní teploty a celkové předpovědi. Jestli už náhodou není na čase lyže uskladnit. Jezer a řek je v horách nespočet.
• V hromadné dopravě ve Švédsku není povinné, aby psi měli náhubek.
• Pro tři psi na 5-6 dnů jsme měli 20 kg zmrzlého masa a asi tak 5 kg high protein granulí, plus dobroty během dne.
• Na vaření jsme používali klasickou zimní kartuši. Dávala jsem si ji ale do spacáku během noci a večer alespoň na chvíli pod péřovku k tělu, než jsme začali vařit. To pro lepší efektivnost. Měli jsme jak Jetboil, tak i ešus.
• Pokud použiješ na jakékoliv chatě dřevo na topení, na oplátku nějaké naštípej pro ty, kteří přijdou po tobě. To platí i o vodě, případně aspoň nabrat sníh do připravených nádob, ukliď po sobě a vynes již použitou vodu, třeba z umívání nádobí.
• Doporučuji vzít jeden pár náhradních hůlek. My jsme sice žádnou nezlomili, ale stát se to může raz dva. Navíc se hodí i na ukotvení stanu.