Ahoj,

jmenuji se Kateřina a právě jsi vstoupil/a na stránky projektu Káťa & Brock. Cestování, poznávání a toulání se přírodou je má dlouhodobá vášeň, vždy jsem hodně cestovala sama, ale tím jsem také nasbírala spoustu poznatků a zkušeností. Nejvíce ze všeho jsem se zamilovala do severu. Zejména do Švédska, kam se opakovaně vracím už 8 let.

Ráda bych touto formou předávala své nadšení, zkušenosti a inspirovala vás k neobyčejným zážitkům, které sever umí nabídnout. 

Většina výprav bude tedy směřovat na sever a primárně se bude jednat o polární výpravy se psím spřežením a na backcountry lyžích. Dále jsou v plánu vícedenní běžecké výpravy, ale také letní turistika v odlehlých oblastech magického severu.

Káťa & Brock, protože s Brockem jsme taková neoddělitelná dvojka a jsme téměř nonstop spolu. Pouze v případě, že se teda nechystám za lezením do hor. Brock bude na většině výprav součástí. Myšlenkou je i to, vzít si na některou z výprav své vlastní aktivní psí miláčky. Tak se budeme těšit tam, kam nás nohy zavedou.

V následujícím seriálu fotek, se můžete dozvědět něco o mé cestě a to, jak jsme se Brockem poznali.

2015/2016

Píše se rok 2015 a já jsem poprvé vycestovala do Skandinávie.

Začalo to skoro měsíční sólo cestou do Norska, kde jsem se přesouvala stopem, chodila různě po horách a navštěvovala zajímavá místa. Cestu jsem dopodrobna neplánovala, spíše jsem nechala věci náhodě. Což byl častý způsob mého low cost cestování. Určitá příprava ale vždy proběhla. Baví mě na tom ta volnost, svoboda a náhodná setkání. Držet se plus mínus plánu, ale mít i prostor na to, udělat věci tak, jak právě vyplynou.

Poté následoval přesun do Švédska, do města Gothenburg, kde jsem zahájila studijní semestr na University of Gothenburg.

Báječné studijní město, spousta zeleně, dobře rozvinutá infrastruktura. Bavila mě i tří měsíční permanentka, se kterou jsem si mohla kdykoliv zalézt, chodit na yogu, pilates, do gymu a spoustu dalšího, co jsem vůbec nestíhala. Zajímavá byla také koupě členské kartičky za 150 Kč (50 SEK), se kterou jsem si mohla vybrat kolo. Na místě byla možnost si ho i spravit, pokud bylo potřeba. V mém případě jsem pouze namazala řetěz a odjela.

Nicméně, mé srdce to stále táhlo více a více na sever. Nechtěla jsem jet ale jako „pouhý“ turista, chtěla jsem být součástí, poznat kulturu více do hloubky a tak nějak více zapadnout. Začala jsem tedy „googlit“ a hledala místo, kde bych mohla pracovat jako dobrovolník a zároveň být součástí každodenního života.

Věděla jsem, co hledám. Chtěla jsem pomáhat na nějaké psí farmě, jezdit se psím spřežením a jednoduše zažívat každodenní severské dobrodružství. Pár farem jsem si vytipovala, napsala jsem pár e-mailů a pak čekala, jestli se vůbec někdo ozve. Naštěstí se mi to podařilo, rychle dokončila zkoušky, koupila lístky na vlak a ještě během semestru v prosinci, odjela na sever.

Naprosto vše mě tam uchvátilo.

Když jsem přijela poprvé, Brock byl malé roztomilé štěně. Než byl spolu s ostatními štěňaty a fenkou přivezeni na farmu, vyrůstali na samotě u lesa, bez téměř žádného kontaktu s lidmi. Byli velmi divocí a muselo se zapracovat na jejich socializaci. Tehdy jsem ale ještě nepomýšlela na to, že bych mohla Brocka nebo jiného pejska mít u sebe.

Práci jsem postupně pochytila, naučila se jména všech pejsků, dokázala připravit tým psího spřežení a naučila se ovládat saně. Práce je poměrně fyzicky náročná, ale natolik obohacující. Hlavní náplní je pak trénink psů se spřežením a vyjížďky s turisty. Během toho se musí stíhat další fůra práce.

Sever je místo, které mě nepřestává fascinovat.

Švédsko se stalo mým druhým domovem a moc ráda se sem vracím.

Do Švédska jezdím i mimo zimní sezónu a zemi poznávám i v jiném ročním období. Na dlouhé treky mimo civilizaci je sever parádní lokalitou. Léto je sice kratší, ale zase ty polární dny jsou fantastické.

2016 pozdní léto

Sama jsem se vydala na část známého treku Kungsleden (Abisko – Nikkkaluokta) s výstupem na nejvyšší vrchol Švédska – Kebnekaise (tehdy ještě s nadmořskou výškou 2120 m n. m.) Bohužel v souvislosti s klimatickou krizí, se vrchol v důsledku tání ledovce rapidně snižuje.

2017

No a aby to nebylo jen o severu, protože si ráda rozšiřuji obzory a poznávám nová místa, tak jsem vzala ségru na trek – přechod trasy GR221 Serra de Tramuntana na Mallorce.

Po Mallorce na chvilku do práce, tehdy jsem pracovala v Anglii s handicapovými lidmi, a pak návštěva Islandu. Island byl dlouhodobý sen a rozhodně tam mám ještě plány. Byl listopad a začínala zima. Potkal nás vichr takový, že se zavírali silnice a lámalo to cedule. Naštěstí jsme se včas stihli schovat. Dál od oceánu už byl sníh, nechyběly vodopády, gejzíry, koupačky, velryby….

2018

Letos zima na severu nebude. Naše zima je zase ideálním obdobím vyjet až na daleký jihovýchod Asie – na poloostrov Zadní Indie. Projet Vietnam dalo zabrat, přeci jen na délku je ještě o trošku delší než Švédsko. Vietnam jsem projezdila na slabé motorce ze severu až na jih.

Sever Vietnamu je ještě hodně tradiční a hlavně hornatý, tam jsem strávila nejvíce času. Ráda jsem se také toulala do vzdálených oblastí a osad. Tam jsem nakonec i nějakou chvíli učila děti angličtinu.

Motorka byla na nějakou dobu zábava, ale na druhou stranu už mě to pak vlastně nebavilo, přišlo mi, že hodně míst a věcí profrčím, ani si nevšimnu, nebo přes hluk motoru neslyším. Prostě jsem přišla na to, že to není ono. Tak jsem si ve Vietnamu koupila kolo. A to teprve začalo to pravé dobrodružství.

Z Vietnamu jsem pak na kole pokračovala přes Kambodžu až do Thajska. No a musím říct, že na kole byly ty nejhezčí zážitky. Neustále v kontaktu s místními a vlastně se to ani nedá popsat v jedné větě.

2019

Hurá! Třetí sezóna na psí farmě.

Všechny pejsky na farmě zbožňuji, beru je jako jednu velkou rodinu. Tak nějak jsem se i trochu bránila si nějakého více pustit k sobě, no jenže ejhle, ono se to stalo! A prostě tak nějak přirozeně jsme se s Brockem rok od roku více sbližovali. Až se z něho stával parťák na běhání, túry, vycházky a noci venku.

No a po zimě jsme se s Brockem vydali na 1300 km dlouhou trasu přes švédské pohoří. Putovali jsme z jihu na sever až na trojzemí Norska, Finska a Švédska.

Potkalo nás zhruba asi tak vše, co drsné severské prostředí umí nabídnout i v kombinaci s téměř nulovou návštěvností po trase. Se vším jsme se ale řádně popasovali.

Nic nám nechybělo. Byly krásné chvíle, ale občas i chvíle smutku a nějaký i ten vnitřním boj. To k tomu ale vše patří. Člověk se učí sám sebe přijmout ve všech ohledech. Bylo to nadmíru obohacující.

Do plánovaného cíle jsme se nakonec dostali za 50 dnů.

I když se o tom už začalo trochu mluvit, „žertovat“, že už bez Brocka nemůžu odjet, tak po našem treku, jsem odjet musela, i když jsem si to přála přesně naopak.

2020

Na vysoké škole ve mně začala dřímat myšlena stát se horským průvodcem. V tu dobu jsem ale hodně cestovala a byla různě v cizině. Nicméně, touha se jen tak nevytratila, jen si počkala na tu správnou dobu a od roku 2020 jsem se začala vzdělávat pod taktovkou Českého spolku horských průvodců.

Mezi kurzy a prací na několik týdnů do Švédska a pomuchlat Brocka. No a opět jsme se dostali k tomu, že už bez Brocka nemůžu odjet. Sice jsem bez něj ještě odjet musela, ale už jen na chvíli. Musel se mu vyřídit pas, očkování apod. To musí být vyřízené zhruba měsíc před opuštěním země. Domluvili jsme se, že si pro něj koncem března přijedu. No pak se 10 dnů před mým odjezdem uzavřely hranice, tak se to zase vše o něco oddálilo.

Nakonec jsem pro něj nejela, protože mi ho úplně náhodou dovezl kamarád, který se s dalšími asi 50 psy vracel z Finska domů do Čech. Skrz finskou ambasádu pro ně byla jediná možná cesta domů přes Švédsko a to znamenalo úplně minimální zajíšťku. Vše se domluvilo a Brock přijel za mnou. Čím víc se jeho příjezd blížil, tím jsem nervozitou nemohla spát, jak jsem se na něj těšila.

Od té doby jsme taková neodlučitelná dvojka a téměř vše děláme spolu.

Tedy pouze v případě, že zrovna nelezu někde po horách. Což je jednou z dalších vášní.

Fotka pořízená na hřebeni Martinka, cestou na Gerlach. To byla taková haló akce, kdy jsem jela nočním vlakem z Brna, přijela v šest ráno do Tatranské Polianky, potkala se s přítelem, od parkoviště až na vrchol Gerlachu, Batizovskou dolinou zpět na vlak a do Brna. No deficit spánku se začal projevovat při sestupu, ale dobrý. Bylo to parádní.

Jeden z dalších splněných snů – domeček na kolečkách.

Rok, který přinesl mnoho změn. A hoodně lezení.

K lezení jsem se dostala až později na vysoké škole. V prváku jsem náhodou narazila na inzerát brigády na umělé stěně. No byl to trochu záměr i náhoda v jednom. Prostě jsem neváhala a konečně se trochu dostala pod pokličku. Sice jsem pracovala na recepci, ale měla jsem to všechno na dosah, co se týče informací a celkově komunity lezců. První kurz jsem absolvovala s Tomášem Mrázkem, našla si nějaké kamarády a už to začalo. Některé roky byly více intenzivnější, některé trochu méně, asi se to odehrávalo skrz to, kde jsem zrovna byla. Ale v podstatě, když jsem delší dobu nelezla, tak mi to děsně chybělo. Poslední 3 roky lezu myslím hodně intenzivně a hlavně venku na skalách nebo v horách.

aa hodně běhání i spolu s Brockem

Běh je pro mě naprostá svoboda pohybu, určitá forma meditace a nic moc k tomu nepotřebuješ. Běhání jsem se aktivně začala věnovat v maturitním ročníku. Pomáhalo mi to se odreagovat. No a pak mi to už zůstalo. S postupem času se pro mě běh stává mnohem více komplexnější a dorůstá do dalších rozměrů. Jdu si zaběhat, když mám blbou náladu, ale i když ji mám dobrou. Je jedno jestli prší nebo sněží. Vždy se po běhu cítím plná energie, motivace a chuti běžet dál a být lepší. Nejraději běhám v přírodě a horách. To k tomu potřebuji. Zároveň je to ale způsob jak se zlepšovat, makat na sobě, posouvat hranice a udržovat se v kondici. Vždy mě lákalo běhat dlouhé tratě přírodou/v horách, protože s tím souvisí řada dalších věcí. Je to spojení těla a mysli. Několik závodů mám za sebou a těším se na další objevování ultra.

2021

No a aby to nebylo Brockovi líto, tak jsme samozřejmě vyjeli zpátky domů na sever.

A užili si pořádné zimy s průměrnou teplotou -25 stupňů Celsia. V horách až -38 stupnů Celsia.

Zpátky v Česku a máme tu taky sníh, takže uf, je to dobrý.

Užíváme si tedy ještě skialpové radovánky.

Na lyžích jsem za svůj život mockrát nestála. Nikdo mě to ani pořádně od mala neučil. Spíše jsem byla vedena k běžkám a od 10 let jsem jezdila na snowboardu. Skialpy mě začaly lákat až v pozdějším věku, ale pak jsem z toho měla dost velký respekt. No ale touha byla silnější, takže jsem si je z druhé ruky pořídila a začala se vlastně učit lyžovat. No a toto už je druhá sezóna.

No a po zbytek roku takový kolotoč mezi lezením, běháním i nějakou tou turistikou. V hlavní roli teda hrálo hlavně Rakousko a Alpy. Naprostá paráda.

Začali mě velmi lákat i vícedenní přeběhy se spaním venku. Absolvovala jsem zatím kousek trasy SNP na podzim, dva v zimě v Česku a pak jarní v Rakousku. S tímto mám ještě dost plánů a hlavně mě hodně láká i několika týdenní přeběh.

Závěr roku již tradičně na skialpech.

2022

Lezení v Tatrách je srdcovka. No a zimní lezení bylo tady poprvé a už se těším na další.

Letní sezónu jsem pracovně trávila v srdci Moravského krasu v přírodním areálu Velká Dohoda, kde jsem převážně obsluhovala ferraty a také vedla ferratové kurzy. 

2023

Před Vánoci jsme s Brockem odjeli zpátky domů na sever a budeme tu až do konce dubna.

Tak se přijeď podívat. 🙂

Telefonní číslo: +420 731 255 539

E-mail: katerinaturbakova@gmail.com